Albánie 2007 - přes Černou Horu domů

Den 9. – sobota 22.9.2007
mapa cesty-část 1.Dnes jsem se moc dobře nevyspal. Ne zrovna ideálně těsnící dveře celou noc propouštěly poměrně dost hluku z recepce, takže jsem se co chvíli budil. Je to docela nemilé, protože nás dnes čeká poměrně dlouhá cesta domů, ale co naplat. Shkodër ve všech směrech s ostatními albánskými městy vysoko na body prohrál.
mešita Ebu Bakr ve ShkodëruVstáváme docela brzy, protože bychom se ještě rádi podívali kousek za město do vesničky Mesi ke starému kamennému mostu. Vzhledem k „preciznímu“ albánskému dopravnímu značení to bude výlet vskutku dobrodužný. Ve městě se proto zdržujeme jen krátce, abychom si i za denního světla prohlédli okolí našeho penzionu. Chceme si vyfotit především mešitu Ebu Bakr a také monumentální sousoší uprostřed náměstí Pěti hrdinů, které je jednou z nejdůležitějších dopravních křižovatek ve městě. Po krátké exkurzi skládáme věci do auta a vydáváme se vstříc dopravnímu chaosu.
Rozlehlé náměstí je vlastně velkým kruhovým objezdem, ale místní řidiči, jak je v této zemi zvykem, ho projíždějí samozřejmě po svém. Souvislý pruh troubících aut se pozvolna posouvá po třídě Vasila Shanto z jihu na sever a k nim se průběžně řadí další auta přijíždějící z kolmé třídy Marin Barleti. Na kruhovém objezdu se auta průběžně promíchávají a rozčleněna do třech a více pruhů kupodivu zdárně kruhový objezd opouštějí. Zhruba sto až dvě stě metrů za křižovatkou se počet pruhů ustálí na dvou a auta pokračují na další křižovatku. Nad tím vším chaosem bdí samozřejmě bedlivé oči několika policistů, ale jejich autorita je naprosto nulová. Před mešitou Ebu Bakr jsme byli na vlastní oči svědky události, kdy se policista snažil zastavit dopravu, aby mohlo z vedlejší ulice vyjet auto. Rázné gesto bylo v pořádku, ale řidič na hlavní třídě pouze zvolnil, zanadával si, ukázal na policistu něco ve smyslu „co tady zdržuješ, ty troubo“ a tak tak že se nebohému oficírovi vyhnul, prosvištěl nerušeně dál přednost nepřednost. Policista jeho počínání opětoval jen bezmocným rozhozením rukou…
My už jsme za těch pár dní albánskému provozu docela přivykli, takže se v koloně troubících aut pohybujeme celkem bez problémů. Důležité ale bude, abychom se z města vymotali správným směrem. Podle mapy v průvodci bychom měli provést úhybný manévr doprava a potom bychom měli při nejbližší možné příležitosti zatočit vlevo. Pokud se vše podaří, objeví se po naší pravé ruce místní nemocnice. Realita je samozřejmě trochu jiná než situace na mapě, ale Michal naviguje natolik dobře, že po chvíli skutečně míjíme místní lékařské zařízení. Teď už nezbývá než udržovat severozápadní směr. Vesnička Mesi by měla být vzdálena nějakých deset kilometrů.
Úzká asfaltka nás po necelé půlhodině jízdy skutečně přivádí do nějaké osady, ale že se jedná o Mesi zjišťujeme až ve chvíli, kdy se před námi otevírá vyschlé koryto říčky Kiri a malebný kamenný mostík Ure e Mesit, který zde v 18.století nechal vybudovat feudální vládce Mustafa Paša Bushati. mostík Ura e MesitČtyři metry široký mostík se skládá celkem ze dvanácti malých oblouků, zatímco samotné koryto řeky překlenuje jeden velký oblouk, jehož šířka činí 23 metrů. Vršek mostu se zde mírně klene až do výšky třinácti metrů. Je to skutečně zajímavé dílko, které vzdáleně připomíná most v bosenském Mostaru. Akorát tato albánská verze je méně klenutá, nižší, ale o hodně delší. Při pohledu z podélného profilu je dokonce zřejmě, že je mesitský most mírně do zatáčky. Vzhledem k šířce a drsnému kamennému povrchu by ho dnešní automobily překonávaly jen s největšími obtížemi, proto v těsném sousedství vyrostl novější asfaltový most, který je zcela rovný, a který nabízí pěkné výhledy na svého starobylého souseda. Nám to samozřejmě nedá a sestupujeme i do vyschlého říčního koryta, abychom pořídili klasické záběry mostu s nedalekým pohořím v pozadí, které se opticky celé vejde do velkého středového oblouku.
Bohatší o další spoustu fotografií opouštíme malebný most a po necelé půlhodině jízdy se už opět proplétáme šňůrou aut na shkodërském náměstí Pěti hrdinů. Ještě než se vydáme na dlouhou cestu domů, chceme si dopřát nějakou tu pozdní snídani, a tak zastavujeme na hlavní třídě Shanto, která společně s rovnoběžným Skanderbegovým bulvárem tvoří jakousi páteř města. Máme štěstí, protože hned vedle místní univerzity s pěknou béžovou mešitou objevujeme moderní bistro. Pravda, hamburger není úplně typické albánské jídlo, ale pod tímto názvem se nakonec skrývá veliký sendvič plný masa a zeleniny, který se McDonaldovským fujtajblem nedá vůbec srovnat. K nasycení nám bohatě stačí střední porce za 70Leků.
S rušným Shkodërem se loučíme krátkou procházkou v parku naproti univerzitě. Čas bohužel nemilosrdně letí vpřed a tak musíme vyrazit vstříc dlouhé cestě. Za poslední zbylé leky ještě doplňujeme zásoby pohonných hmot v sympatické čerpací stanici Taçi na okraji města a potom už přejíždíme železný most přes řeku Bunë. Vzhledem k jeho šířce je provoz řízen kyvadlově, ale naštěstí tu nečekáme dlouho. Poměrně kvalitní široká asfaltka nás vede na 14km vzdálený hraniční přechod Muriqan, kam přijíždíme přesně v deset hodin.
Odbavení na hranici je velice rychlé, celníkům stačí pouze kontrola pasů, odevzdání Veretim hyrje – potvrzení o vjezdu mého vozidla na albánské území a dvě Eura za neuskutečněnou desinfekci a za použití zdejších silnic. Společně se závorou se před námi otevírá země, kterou jsme sice navštívili před sedmi lety, ale do které teď prvně vjíždíme jako do nezávislého státu. Vítá nás republika Černá Hora.
Kvalitní asfaltová cesta naštěstí pokračuje i za hraničním přechodem, takže brzy míjíme vesničku Vladimir s kamennými baráčky vyzdobenými černohorskými vlajkami, ne nepodobnými těm albánským. Za vesnicí se silnice stáčí ostře na jih a začíná klesat až k mořskému pobřeží do města Ulcinj, které tu před 2500 let založili Illyrové. Dnes tvoří tři čtvrtiny jeho obyvatelstva Albánci, kteří dokonce na sklonku minulého století usilovali o připojení města ke své nedaleké domovské vlasti (řeka Buna, která tady na pobřeží tvoří přirozenou státní hranici, je odsud vzdálena pouhých 14km). Ulcinj nakonec zůstal černohorský a s albánským Shkodërem jej na rozdíl od ostatních černohorských měst spojují alespoň pravidelné linky zdejších minibusů. Pro cestovatele, kteří se nepohybují vlastním vozidlem, je proto ideálním výchozím bodem pro cesty do Albánie.
Nás tyto problémy netíží, my se v Ulcinji napojujeme na jadranskou magistrálu, která končí až daleko na severu na Istrii, a kterou velmi dobře zná i drtivá většina českých návštěvníků chorvatského pobřeží. Brzy míjíme nevelké město Bar, které je nejen důležitým přístavem pro trajekty směřující do všech sousedních států, ale také důležitým turistickým letoviskem. Podle plných pláží je zřejmé, že na rozdíl od severněji položeného Chorvatska zde ještě sezona zdaleka nekončí.
TivatPo dalších 24km přijíždíme do obce Petrovac, kde opět nostalgicky vzpomínáme na naše putování před sedmi lety. Tehdy jsme tu odbočovali z magistrály na sever do pohoří Paštrovici, za kterým leží severozápadní výběžek Skadarského jezera. Brzy se po naší levici objevuje malebný Svety Stefan a také starobylá Budva se svoji vyhlášenou riviérou. Sedm let staré vzpomínky tu ožívají doslova na každém rohu. Není se čemu divit, Černá Hora, která se tu tehdy před námi objevila jako drahokam v zapomenutém koutě Evropy, ani dnes neztratila nic ze své krásy a přitažlivosti. Spíše naopak!
16 km za Budvou se z naší sedm let staré trasy lehce odkláníme. Před námi totiž leží nejjižnější evropský fjord Boka Kotorská, který tvoří celkem čtyři zálivy – Hercegnovski, Tivatski, Risanski a Kotorski. Před sedmi lety jsme celý fjord objížděli, což byl sice úžasný zážitek, ale dnes by nás tato zajížďka notně pozdržela. Tudíž volíme rychlejší variantu a Boku překonáme trajektem v nejužším místě zvaném Verige. Oba břehy jsou tu od sebe vzdáleny pouhých 350m, které trajekt překoná během několika minut.
Ještě než dorazíme k úžině, staví se nám do cesty přístavní město Tivat. Je krátce po poledni a tudíž máme jedinečnou příležitost poobědvat. Zastavujeme proto nedaleko sympatické nábřežní promenády a jdeme vyhledat nějakou příhodnou restauraci. Není to jednoduché, ale nakonec v jedné uličce narážíme na sympatickou pizzerii Galia s pěknou zahrádkou. Lazagne s pivem respektive kolou nás dohromady stojí třináct Euro, což odpovídá cenovému standartu, na který jsme zvyklí z Albánie.
Po obědě se přesouváme k nedalekému trajektu. U pokladny platíme 4 Eura a řadíme se do nedlouhé ale o to živelnější fronty aut. Dvě střídavě pendlující lodě tu totiž odjíždějí ze dvou stojánek a přijíždějící řidiči se samozřejmě snaží natlačit tam, odkud podle nich bude odjíždět právě to následující plavidlo. My jsme sice napoprvé trefili správné „nástupiště“, ale na první trajekt jsme se stejně nevešli. Nevadí, za chvíli sem z protějšího břehu přijede druhý a tam se snad pro nás nějaké to místo najde. Boka KotorskáStačí jen popojet k vedlejšímu molu. Pár aut se tu před nás sice natlačilo – mezi nimi i jeptiška ve srandovním Fiatu, ale na loď jsme se nakonec vtěsnali bez problémů. Během asi pětiminutové jízdy můžeme naplno vychutnávat panorama nádherného fjordu, jehož blankytnou hladinu obklopují oblé vrcholky okolních hor.Uprostřed jízdy se po pravé straně za úžinou objevuje i starobylý Perast se svoji typickou věžičkou benátského kostela. Vylodění na druhé straně je rychlé, neboť tu také v opačném směru čeká fronta dalších nedočkavců. Brzy projíždíme starým známým městem Herceg Novi, který se za ta léta docela změnil. Přibylo pár nových domů, nějaké ty obchody, benzínky a vůbec je to tady celé takové modernější. Na nějaké sentimentální kochání už ale nemáme čas, cesta je dlouhá a před námi je další státní hranice. Na přechodu Debrli brijeg nás navíc čeká trochu delší fronta, ale ta se naštěstí pohybuje docela čile kupředu, takže ve tři čtvrtě na tři zdárně opouštíme Černou Horu a jsme v Chorvatsku.
Cestou ještě řešíme zdánlivě bezvýznamný problém, na který jsme pozapomněli, a který jsme tak trochu podcenili. V původním plánu jsme předpokládali, že se budeme domů vracet přes Srbsko, tudíž jsme z tamního bankomatu vybrali dvojnásobný počet dinárů na zaplacení mýtného. Jenomže teď se vracíme přes Chorvatsko a je nám jasné, že mimo Balkán bude svazek zbylých srbských bankovek naprosto bezcenný. Jestli je máme šanci směnit na nějakou rozumnou měnu, tak jedině v některém ze sousedních států. Ačkoliv Srbové tu nikde příliš oblíbení asi nebudou. Naše rozhodnutí zní nakonec tak, že se dináry pokusíme směnit v Dubrovníku. Bude to sice zdržení, ale aspoň máme o důvod víc znovu po sedmi letech navštívit tuto „perlu Jadranu“.
Ještě než se dostaneme do města, musíme objet pěkný Župski záliv, na jehož konci se před námi otevírá krásný výhled na dubrovnické staré město obehnané mohutnými hradbami. Tady nemůžu nezmínit vtipnou historku s jedním cestovatelem z auta před námi. Jedeme po magistrále v koloně aut, když se na mé levé straně z předního okénka jednoho vozu vykloní člověk. Obouruč (!!!) drží foťák a vykloněn až do pasu za plné jízdy fotí Dubrovník! Vzhledem k tomu, že právě projíždíme táhlou pravotočivou zatáčku, jsme jeho jednáním naprosto šokováni a čekáme, kdy se jeho neovládaný vůz zřítí do moře. Nakonec se ukázalo, že to byl Brit a tudíž spolujezdec…
Dubrovniku parkujeme nedaleko severovýchodního okraje starého města a vyrážíme na hlavní třídu starého města – Placu. Směnáren je tady hned několik, ale výsledek je všude stejný. Srbské dináry nikde neberou ani náhodou! DubrovnikA banky jsou v sobotu odpoledne všechny zavřené. Nedá se nic dělat, těch několik pěkných barevných papírků v hodnotě asi 600kč mi zůstane jako balkánský suvenýr. Kuny, které budeme potřebovat především zítra na zaplacení mýtného na dálnici, proto musíme nakoupit za české koruny. Naši měnu tu naštěstí přijímají zcela bez problémů, a tak nemusím rozměňovat další Eura.
Pohlídku Dubrovníku tentokrát omezujeme na krátkou procházku po Place zakončenou na molu s výhledem na přístav. Naše další cesta pokračuje po novém mostě přes Dubrovnický záliv (to je pohoda, když se nemusí celý objíždět) dál na severozápad a v půl šesté překračujeme hranice přímořského výběžku Bosny a Hercegoviny. V Neumu zkoušíme odbočit do centra na nábřeží s tím, že se ještě naposledy pokusíme zbavit srbských dinárů. Bohužel tu není v dohledu žádná směnárna ani banka a tak se serpentinou zase vracíme zpátky na magistrálu. Krátce před šestou hodinou Bosnu zase opouštíme a jsme zpátky v Chorvatsku. Naším úkolem teď bude dojet co možná nejdál na Makarskou riviéru, odkud budeme zítra pokračovat domů. Proto uháníme vstříc deltě řeky Neretvy, míjíme Bačinské jezero a ukrajujeme další kilometry po jadranské magistrále. Prvními městečky riviéry projíždíme už za soumraku a přesně ve čtvrt na osm jsme v Makarské. Přesun ze Shkodëru nám tedy trval přesně deset hodin, včetně zastávek v Tivatu a v Dubrovníku.
V Makarské musíme doplnit zásoby pohonných hmot a tak zastavujeme u zdejší stanice Ina a nabíráme celkem 41l za 328Kn. Dále bude třeba vyřešit nocleh. Neměl by to být problém, protože tady na riviéře už sezona skončila a teď o víkendu se trousí domů pouze poslední otužilci. Jenom se nám nechce odbočovat moc daleko z magistrály, proto ještě pokračujeme dál na severozápad a sledujeme cedule u silnice, jestli tu někde není k mání nějaký ten volný pokoj. A skutečně, za nedlouho míjíme přímo u magistrály rodinný dům, jehož majitelé nabízejí ubytování. Zastavujeme a z domu po chvíli vychází nepříjemná postarší paní, která nám oznamuje, že nocleh stojí 40 Euro a jestli se nám to nelíbí, že máme jet pryč! Hmmm, nějak jsme v Albánii podobnému tónu odvykli. Jedeme dál. Cestou míjíme zajímavý penzion u městečka Brela, ale nějak se nám nepodařilo včas přibrzdit, takže ještě chvíli pokračujeme dál po magistrále. Jenomže to už se dostáváme k odbočce na dálnici do Šestanovace, která by nás zavedla hluboko do vnitrozemí. Pokračovat dál už tedy nemá smysl a tak se před obcí Pisak otáčíme a vracíme se zpátky k penzionu, který jsme před chvilkou přejeli. V recepci nás vítá milá starší paní, která je naším pozdním příjezdem lehce zaskočena. Nabízí nám vskutku luxusní apartmán za přijatelných 30Euro. No, původně jsme chtěli přespat o něco skromněji, ale před zítřejší dlouhou cestou trocha pohodlí neuškodí. Apartmán bereme všemi deseti, hlavně že už si můžeme po náročném přesunu z Albánie konečně odpočinout.

Den 10. – neděle 23.9.2007
mapa cesty-část 2.Poslední den naší cesty je čistě tranzitní a my už máme pouze jediné přání – co nejrychleji se dostat do Čech. Proto vstáváme před šestou a vyrážíme vstříc dálnici. Venku je po ránu pěkná kosa, což nás pouze utvrzuje v domněnce, že tady na riviéře již nebude na konci září moře asi příliš koupatelné.
Dálnice je od penzionu vzdálena pouze dvacet minut jízdy. Monumentální mimoúrovňová křižovatka mi sice přijde nějak zbytečně komplikovaná, ale musíme mít na paměti, že se jedná o jeden z hlavních odbočovacích uzlů, který od 27.června 2007 využívají statisíce turistů. Pro samotnou dálnici mám pouze samá superlativa a chválu. Jedná se o moderní precizně provedenou stavbu, která určitě výrazně zpříjemní cestování k moři. Úžasný je především přejezd Maslenického mostu a následné stoupání do pohoří Velebit, které je vyřešeno pro dálnici neobvyklými táhlými serpentinami. Postupně projíždíme i oba dlouhé tunely (Svety Rok – 5670m a Mala Kapela 5760m), které zatím fungují pouze v polovičním profilu, a po třech hodinách jízdy konečně přijíždíme k Záhřebu. Zde platíme mýtné 171Kn a pokračujeme dál v cestě po starém dobrém obchvatu, na který volně navazuje nový dálniční úsek vedoucí až k hraničnímu přechodu Macelj. Ještě jednou musím vyjádřit obdiv nad provedením celého díla, neboť dálnice tady na severu překonává nepříjemný kopcovitý terén a zdejší úsek tvoří spousta mostů a tunelů. Suma 35Kn mýtného mi přijde rozhodně adekvátní.
Na slovinské straně je vše při starém a do Mariboru jedeme po klasické dvouproudé silnici, která vede hustě osídlenou krajinou s mnoha vesnicemi. Následujících 36km nám tak trvá téměř hodinu. V Mariboru ještě naposledy doplňujeme benzín (42,6l – 42,9Euro), najíždíme na dálnici a ve tři čtvrtě na dvanáct překračujeme rakouskou hranici. alpské panoramaU Grazu volíme ze dvou dálničních tras tu alpskou,která vede přímo do Welsu a Linze.Budeme tu sice platit za průjezd tunely (13Euro), ale zase by to mělo být rychlejší než delší trasa přes Vídeň. Navíc projíždíme krásnou kopcovitou krajinou a za slunečného počasí se okolo nás střídají opravdu úchvatná panoramata s příkrými zalesněnými svahy, horskými vesničkami a skalnatými alpskými vrcholky pokrytými sněhem.
Okolo půl třetí přijíždíme do Lince, kde se po několika kilometrech definitivně loučíme s dálnicí, a krátce po třetí hodině konečně překračujeme hranici České republiky. Pět minut před půl pátou naše cesta zdárně končí v Plané nad Lužnicí. Michalovi jede vlak do Prahy až za více než dvě hodiny, takže máme dostatek času nejen na zasloužené doušky vychlazeného piva a Radčinu skvělou večeři, ale i na vstřebávání bezprostředních dojmů z naší právě skončené výpravy.
Za sebe bych řekl, že to byl opravdu skvělý nápad a příjemné zpestření posledních letních dnů. Vybarvili jsme nejen další bílá místa na mapě Evropy, ale především jsme poznali velice zajímavý kout našeho kontinentu, který ač leží poměrně blízko, nabízí dostatečnou dávku exotiky a nevšedních zážitků. Byla to pro nás po mnoha měsících zase pořádná výprava do neznáma, která opět řádně stimulovala naše cestovatelské touhy. I díky tomu můžu konstatovat, že v době, kdy dopisuji tento cestopis (březen 2008), má již zcela zřetelné obrysy naše další výprava, která nás v září zavede do vytoužené Jižní Ameriky. Ale o tom zase někdy jindy…

Vzhůru na BalkánMakedonií k Ohridskému jezeru

z Ohridu do Korcë
Pohořím Gramoz na jihozápad
z Gjirokastëru do Sarande a Butrintu
Albánskou riviérou do Vlorë
přes Apollonii do Beratu
z Durrësi do Shkodëru

přes Černou Horu domů

Střední Amerika - kompletní cestopis s fotografiemiCestopis ve formátu PDF (zip - 2MB)

  


© 2007 Pavel Juračka Aktualizace: 31.3.2007 HOMPAGE:http://www.pavelj.cz/
předchozí strana

e-mail

Odkazy

další strana