Den 6. – středa 19.9.2007
Ve středu ráno máme před sebou dva důležité úkoly – odeslat pohledy a doplnit tenčící se zásoby místní měny. Vzhledem ke včerejší zdárné lokalizaci pošty nám první úkol nečiní žádné problémy, a protože jsme v turistickém letovisku, neměl by být problém ani s tím druhým. A skutečně, nedaleko pošty nacházíme kromě několika bankomatů také směnárnu, takže můžeme vyměnit další peníze. Milým překvapením je o něco výhodnější kurz, než jsme zaznamenali před třemi dny v Korçë. Za 100Euro totiž dostávám rovných 13 300Leků.
Po snídani se jdeme rozloučit se zdejší sympatickou nábřežní promenádou. Pořizujeme poslední fotky a na konci pláže si prohlížíme torzo obranné věže ze 4.století. Před odjezdem ještě navštěvujeme jeden z obchůdků, abychom doplnili zásoby. V nabídce sortimentu nás zaujal poměrně široký výběr albánských a kosovských vín, takže si nakonec ze Sarandë odvážíme i nějaký ten tekutý „suvenýr“.
Ve tři čtvrtě na deset se loučíme s řeckým majitelem našeho přechodného domova a vyrážíme na sever. Bohužel jsme nedostatečně nastudovali mapu – je pravda, že ono se jí stejně nedá úplně bezmezně důvěřovat – a centrum opouštíme širokou ulicí, která přímo navazuje na nábřežní promenádu a vede podél pobřeží žádoucím směrem. Tajně doufáme, že se někde napojíme na silnici vedoucí do Vlorë, ale opak je pravdou. Náš první pokus opustit Sarandë končí na rozestavěném předměstí, kde zkrátka a jednoduše končí i námi zvolená ulice.
Druhý pokus už je mnohem úspěšnější. Město opouštíme po stejné silnici, po které jsme včera přijeli z vnitrozemí, a po překonání nevysokého pobřežního hřebene zdárně nacházíme správnou odbočku za vesnicí Gjashtë. Naše cesta po albánské riviéře teď povede po několik prvních kilometrů paradoxně ve vnitrozemí, kde rádoby hlavní silnice nabírá podobu uzoučké okrsky.Naštěstí tu není žádný velký provoz, a tak můžeme začít zdolávat první serpentiny vinoucí se rozlehlými olivovými háji.
Olivovníky brzy střídá pobřežní pohoří, konkrétně masív Lavanitu.Silnice tu stoupá do nadmořské výšky 302metrů a my se pomalu proplétáme mezi skalnatými výběžky. A máme vzácnou společnost. Nad hlavou nám totiž krouží majestátní orel skalní! Rychle zastavujeme, abychom si tento symbol Albánie, který je ve svém dvouhlavém zpodobnění dokonce vyobrazen na albánské státní vlajce, vyfotili. Máme opravdu velké štěstí, protože orel dlouho krouží nad našimi hlavami, než zmizí za horským hřebenem.
Naše cesta pokračuje dál na sever a před vesničkou Borsh se pod námi konečně objevují první výhledy na překrásnou albánskou riviéru. Bělostné pláže a křišťálově čisté moře přímo lákají k malé zajížďce. My zatím odoláváme a po krátké fotografické přestávce se pomalu blížíme k pobřežní vesničce Queparo, kterou tvoří několik desítek malých baráčků stojících kaskádovitě ve svahu nad pláží. Hned za vesnicí přerušuje pobřežní masív kaňon říčky Kudhësit a silnice se tu po dlouhé době znovu dostává téměř na úroveň mořské hladiny. Tomu panoramatu nemůžeme odolat a tak opět zastavujeme, abychom si vesnici, kaňon i pěknou pláž s několika bunkry vyfotili.
A fotografických přestávek bude na naší cestě čím dál víc, protože se před námi otevírá pozoruhodný Palermský záliv. Jeho součástí je malý poloostrov, na kterém stojí další z mnoha pevností Aliho Paši Tepelenského. Stavba se nezdá být nijak zvlášť udržovaná, ale mohutné kamenné opevnění vypadá stále poměrně zachovale. Ovšem největší zajímavost leží u severního okraje zálivu. Minulý režim sem umístnil podmořský přístav a ze silnice je velmi dobře patrný malý betonový tunel, který se zavrtává pod nevysoké pobřežní návrší. V tomto tunelu kdysi kotvily ponorky a i dnes jej hlídá člun albánského námořnictva. Vida, co všechno mohou omývat průzračně čisté vody Jónského moře. Na jedné straně pevnost z 19.století, na druhé straně betonové monstrum. Jakých paradoxů se v této pozoruhodné zemi ještě dočkáme?
Pomalu necháváme Palermský záliv za zády a blížíme se k největšímu městu této části albánské riviéry - Himarë. Očekáváme další lákavé turistické centrum, ale skutečnost je nakonec diametrálně odlišná. Himarë, které je domovem převážně etnických Řeků, je normální ušmudlané město, kterým nakonec pouze projíždíme. Stejně jako v Sarandë i tady probíhá masivní výstavba, takže je dost pravděpodobné, že Himarë svůj jižní vzor začne v nejbližší době dohánět. Mnohem zajímavější se nám o několik kilometrů dál jeví malebná vesnička Vuno, jejíž kamenné baráčky se rozprostírají ve svahu, který prudce stoupá od mořského pobřeží. Tento typický výjev albánské riviéry se zkrátka nemůže okoukat.
Po úzké silničce, na které místy mizí i poslední zbytky asfaltu, se znovu pomalu šouráme do kopců. Čeká nás další více než třísetmetrové převýšení, které kulminuje na okraji zvláštního kaňonu. Není to typická skalnatá rokle, ale podivná prohlubeň s jasnými známkami půdní eroze. Vrásčité svahy toho příkrého svahu mají zvláštní naoranžovělou barvu a ve spodních částech kaňonu jsou zarostlé bujnou vegetací. Během deštivého počasí se tudy musí valit do moře neskutečné množství vody z pohoří Bregdet, které se jako neproniknutelná hradba tyčí nad zdejší částí riviéry. Směrem k severu se jeho vrcholky postupně zvedají až do nadmořské výšky přesahující dva tisíce metrů a brzy se postaví do cesty i naší pobřežní silnici, jejíž ráz se tady za vesničkou Vuno dramaticky mění. Přibývají serpentiny a mnohem častěji se tu střídají stoupání a klesání. Určitě je to zajímavá trasa pro cyklistické nadšence, které jsme potkali někde za Queparem. Tady u kaňonu nám pro změnu dělá společnost stádo pasoucích se oslíků.
Klikatá silnička nás pomalu ale jistě vede do Dhërmi, což je další malebná vesnice krčící se nad mořem v příkrém svahu pobřežního pohoří Bregdet. Zajímavé panorama navíc dotváří silueta kamenného kláštera,který stojí na skalním ostrohu nad vesnicí, a také pěkná oblázková pláž, která přímo vybízí ke koupání. Není co řešit! Bez váhání odbočujeme na uzoučkou kvalitní asfaltku, která nás vede až dolů na pobřeží Jónského moře. Ještě mineme státní hotel obligátně vyrabovaný v roce 1997, a potom už nezbývá než si najít příhodné místo na koupání. Oblázková pláž je docela dlouhá a především prázdná. Sympatické vilky s terasami pěkně kontrastují s mohutným pohořím, jehož vrcholky se místy ztrácejí v mracích, a samotné Dhërmi se odsud jeví jako pár baráčků rozesetých nepravidelně na úpatí horského masívu. Je to opravdu pozoruhodné místo, ačkoliv samotná pláž není zase tak čistá, jak se z dálky jevila. Sem tam se tu najde nějaký ten vajglík nebo zátka. Ale to už zkrátka tak nějak k Albánii patří.
Dnešní přesun opět zvládáme v poměrně solidním čase, takže máme dostatek času na osvěžující koupel. Do Vlorë nám sice ještě zbývá nějakých 60km, ale naštěstí tady v Dhërmi začíná zbrusu nová asfaltová silnice, tudíž by se naše cestovní rychlost mohla znatelně zvýšit. I když nás brzy čeká značné stoupání. Však jsou také v dáli za vesnicí velmi dobře patrné serpentiny stoupající kamsi do mraků vstříc Llogarskému průsmyku. Z naší opuštěné pláže budeme muset za chvíli překonat více než tisíc výškových metrů! Proto chvilka sladkého nicnedělání neuškodí.
Krátce po třinácté hodině zvedáme kotvy. Ještě si musíme vyfotit Hodžovo letní sídlo nenápadně se krčící na pobřeží mezi okolními vilkami a potom už zase hurá do auta, které přečkalo polední žár ukryté pod vzrostlými banánovníky. Po úzké cestě se vracíme zpátky na hlavní silnici, kde si užíváme první kilometry nového povrchu. Jaká to změna oproti těm dosavadním osmdesáti kilometrům drncání! Netrvá to dlouho a objevuje se před námi první serpentina. Začínáme zdolávat horský masív Çikës, jehož nejvyšší vrchol dosahuje nadmořské výšky 2118 metrů. Postupně se nad námi objevuje skalnatý hřeben zabořený do mraků, který okolním horským reáliím dodává patřičnou dramatičnost. Dole pod námi se naskýtá nádherný výhled na Dhërmi i na pláž, na které jsme se ještě před chvílí koupali. Velmi dobře patrná je i klikatá silnice nabíhající do příkrého stoupání.
Jsou to opravdu úžasná panoramata. Pohled na níže položené serpentiny trochu připomíná norskou Cestu trollů. Často se nám zdá, že už za další zatáčkou bude průsmyk, ale pokaždé se před námi zatím otevírá jenom další skalní stěna a silnice vedoucí někam do ztracena. Konečně jsme v průsmyku. Výškoměr se zastavuje na hodnotě 1031 metrů. Výjezd od moře byl skutečně úchvatný, skoro bych řekl, že se jednalo o jeden z nejhezčích zážitků na naší cestě!
V průsmyku se u silnice objevuje několik restaurací a my si uvědomujeme, že by nebylo marné konečně poobědvat. Když už jsme se vyšplhali do takové výšky, bylo by stejně škoda Llogarský průsmyk záhy opustit. Proto zastavujeme na parkovišti u náhodně vybraného restaurantu Apollonia se sympatickou terasovitou zahrádkou. Venku panuje mírné klima, které je mnohem snesitelnější než výheň u moře, tudíž bude posezení pod vzrostlými borovicemi více než příjemné. Obsloužit nás přichází postarší dáma, která samozřejmě vládne pouze svoji mateřštinou. Snažíme se jí naznačit, že bychom rádi viděli nějaké menu, ale zdá se, že podobnou vymoženost tady ještě nezavedli. Bez sebemenší znalosti albánštiny zvládáme objednat pouze pivo (birrë), další slovíčka musíme nastudovat ze slovníku v našem průvodci, než se paní domácí vrátí. Bohužel ani se slovníčkem nejsme o moc moudřejší a domluva s navrátivší se obsluhou začíná být plná nonverbálních prvků. Nedokonalou albánštinou se snažíme doptat, zda bychom mohli dostat nějaké kuřecí maso nebo rybu. Dorozumívání je ještě o to složitější, že Albánci používají k vyjádření souhlasu přesně opačné pohyby hlavou, než jsme zvyklí. Nesouhlas dokonce umocňují pro nás ještě více matoucím slůvkem „jo“, což znamená ne. Takže komunikace probíhala asi takto: „Kuře?“…“Jóóó“, paní přikyvuje a usmívá se. My s Michalem na sebe nechápavě koukáme, protože nám není jasné, proč paní pro to kuře prostě nejde, když nám přikyvuje. „Ryba?“…“Jóóó“, paní opět přikyvuje. Zase si s Michalem vyměňujeme nechápavé pohledy a pomalu nám začíná být jasné, jak to s těmi albánskými nonverbálními gesty funguje. Tak co tu vlastně mají? Kuře ne, rybu taky ne… „Máte prostě…mish?, ptá se po chvíli Michal, který se v pravou chvíli rozvzpomněl na důležité albánské slovíčko. „Po“, vrtí obsluha hlavou na znamení souhlasu a naznačuje cosi jako „dvakrát?“. „OK, tak nám teda doneste mish“, rezignujeme na další pokusy o dialog. (Mish – vysloveno myš – znamená maso. To jen tak pro upřesnění, aby si někdo nemyslel, že jsme si k obědu objednali nějakého hlodavce). Ještě, že se salát řekne salat…
S napětím očekáváme, co se bude dít. Chvíli čekání si krátíme popíjením piva Grelsh, což je pro nás naprostá novinka. A nutno dodat, že docela chutná. Ačkoliv … Tirana je Tirana. Po chvíli se ve dveřích restaurace objevuje dcera paní majitelky a mlčky před nás pokládá maxiporci masové směsi se salátem a s hromadou toastů. Musím říci, že už jsem zažil pořádné žranice, ale na tu hromadu masa z Llogarského průsmyku budu asi ještě dlouho vzpomínat. Mám dojem, že jsme nejen poobědvali, ale zároveň i povečeřeli a možná i posnídali!
Řádně nasycení pokračujeme dál v cestě. Silnice vedoucí dolů z Llogarského průsmyku už není zdaleka tak klikatá jako úsek z Dhërmi, ačkoliv nás během následujících dvaceti kilometrů čeká sešup do téměř nulové nadmořské výšky. Dlouhý sjezd přerušujeme pouze v rozlehlém údolí s výhledem na vesničku Dukati a brzy se po naší levé straně znovu objevuje mořská hladina. Dosáhli jsme pobřeží Vlorského zálivu a mám-li být geograficky zcela přesný, přejezd masívu Çikës pro nás znamenal přesun od Jónského moře k Jaderskému.
Po nové kvalitní silnici se nezadržitelně blížíme do našeho dnešního cíle, kterým je druhý největší přístav v zemi – Vlorë. Při příjezdu nás vítá sympatická nábřežní promenáda, široké bulváry a na první pohled dosud nejmodernější albánské město. Podle průvodce máme vytipované ubytování nedaleko přístavu u hlavní třídy Sadik Zotaj. K hotelu Martini, který je situován do nenápadné postraní uličky, sice vede neudržovaný hliněný tankodrom, ale ten naštěstí není příliš dlouhý. Obsluha v recepci opět hovoří obstojně anglicky, takže s ubytováním není žádný problém.
Na úvodní obhlídku města se vydáváme až po setmění v době tradičního albánského korza neboli xhira. Jeho podstata spočívá v tom, že se Albánci okolo sedmé hodiny večerní vypraví do ulic, kde se společně procházejí, tu a tam se zastaví v restauraci, poklábosí s přáteli a nenuceně tak stráví příjemný odpočinkový podvečer. Nás přeplněný bulvár vede až k pomníku nezávislosti, který – ač se to nezdá – je od našeho hotelu vzdálen víc než kilometr. Pro Albánce je to velice důležitá památka, ovšem my si ji zevrubněji prohlédneme raději až zítra ráno. Pohlceni korzujícím davem se pomalu šouráme po druhé straně bulváru zpátky směrem k přístavu. Cestou občas nakoukneme do nějakého toho krámku a postupně se dostáváme až k obchodnímu centru Riviera, které stojí nedaleko nábřeží. Kromě dalších obchodů tu nacházíme i pěkné restaurace, ovšem po té „masové smršti“ v Llogarském průsmyku už nemáme na jídlo ani pomyšlení. Den proto raději končíme v naší hotelové restauraci nad sklenkou italského piva Peroni.